17-5-2017 | Psychoterapie

Kdo vyhledá pomoc psychologa?

Návštěva psychologa nebývá obvykle považována za oblíbenou kratochvíli. Není se co divit, psychologickou pomoc lidé obvykle vyhledávají v situacích, jež mají daleko do chvil pohody, klidu a vyrovnanosti. Jak by to bylo perfektní zastavit se za svým psychologem, společně ugrilovat kus flákoty, vyžahnout dvě plzničky, posedět a pohovořit o životě, o ženských, o autech, o fotbale. Idylka.

Realita je taková, že psychologická poradna je obvykle vyhledávána lidmi, kteří tak či onak došli k závěru, že již nejsou s to vypořádat se se svou situací svépomocí. V podstatě nezáleží na tom, zda dotyčné trápí úzkost, deprese, rodinný nesoulad, partnerské či vztahové problémy anebo závažnější psychické onemocnění. Zásadní při volbě vyhledat odbornou pomoc bývá uvědomění, že na to sám již nestačím.

Přece nejsem blázen

Například: něco se už nějaký čas děje, je mi z toho zle, zkouším s tím hnout všemi možnými způsoby, ono to k mé nelibosti a vzrůstajícímu neklidu nejde, pak jednoho dne zjistím, že to začíná prorůstat i do mého pracovního a osobního života, to mě vyděsí, potom nasere, zkusím s tím ještě urputněji něco udělat, jenže pořád s tím nejde hnout, až si na moment připadám, že čím víc se snažím, tím víc to nejde, pak si všimnu jak jsem z toho unavený, celé se to několikrát zopakuje a pak pochopím, že ten problém je větší než já a že potřebuji pomoc. Proto jdu, sednu k netu, do googlu nacvakám něco jako „psycholog praha“, „dobry psycholog“ nebo „psychoterapie praha“ a vyskočí na mě spoustu nabídek. Chvíli v tom hledám, pak si řeknu, co blbneš, přeci nejsi magor, abys chodil na psychoterapii, vypnu počítač, chvíli ještě zoufale přemítám, co si počnu a jdu spát. Ráno ve čtyři se vzbudím s hlavou plnou starostí, jdu do práce, cítím, jak je mi furt blbě, no, tak chvíli zkusím pracovat, samozřejmě se na to nemůžu soustředit, pak si vzpomenu, že mě vlastně napadlo zkusit hledat nějakého psychologa, poněvadž absolutně nevím kudy kam. Chtělo by se mě to zase začít googlit, ale už je čas oběda, tak se zkusím mrknout po obědě. Po obědě si uvědomím, že v práci přece nemůžu googlit psychology, jelikož kolegové chodí okolo, a kdyby viděli na mém monitoru litery „PSYCHOLOG PRAHA 8“ docvaklo by jim, že to asi hledám pro sebe a to přece nedopustím. Nechci, aby si mysleli, že jsem měkkejš, co si neporadí sám se sebou. Tak až doma. Doma si dám panáka na kuráž a probírám se roztodivnou nabídkou psychologických a psychoterapeutických služeb. Tenhle ne, ten taky ne, ten je moc mladej, co může vědět o životě, tenhle je zase moc starej, ten už zase všechno o životě zapomněl, tenhle je mi nesympatickej, tenhle vypadá, jako by sám potřeboval něco silnýho předepsat… proč vlastně hledám chlapy, přece nepůjdu brečet k psychologovi. Půjdu k psycholožce. Tahle ne, tahle ne, tahle je asi nějaká prdlá, tahle je moc pěkná, to bych se styděl, tahle je nějaká moc alternativní… ježišmarjá, nerozmyslím si to? Ne, tak dál…. no tak třeba tahle, ta působí rozumně, pěkná fotka, pěkný stránky. Dám si druhýho panáka, zavolám tam, domluvím se na příští týden. Uf. Tak se mi trochu ulevilo, konečně zajdu za někým, kdo mně pomůže. Za tři dny si všimnu, že úleva mizí, a čím víc se blíží termín domluveného sezení, tím víc je mi ouvej. Vždyť mi přece zas tak nic hroznýho není, lidi jsou na tom hůř. V Africe maj hlad, na Ukrajině válkou rozmlácený baráky, kolik lidí zažilo mnohem horší věci, no ne? Asi tam nepůjdu. No, uvidím, jak se budu cítit ten den… atakdále.

Rozhodnutí vyhledat psychologickou pomoc může být i důsledkem akutních stavů, kupříkladu po situacích, které nárazovitě a zásadně zasáhnou do života. Mám na mysli např. situace, kdy se jedinec musí adaptovat na ztrátu blízkého člověka, vyrovnat se s čerstvě sdělenou nepříznivou diagnózou, situace, kdy dojde k narušení tělesné integrity, jako třeba po těžkém úraze či operaci, situace, kdy je člověk vystaven nepříznivým či extrémním podmínkám, což jsou dejme tomu přírodní katastrofy, dopravní nehody, návštěva lupičů atd.

Ze zubaře a psychologa mám strach

Ve výše uvedeném příkladu kolotoče myšlenek, který může zažívat člověk zvažující návštěvu psychologa, jsem nastínil fenomén, se kterým se stále ještě poměrně často setkávám a který koneckonců předpokládám nikdy ani zcela nevymizí. Tímto fenoménem je stud a nepříjemné pocity pramenící z toho, že člověk docházející na psychoterapii, může být vnímán jako blázen, jako někdo nekompetentní, kdo si neumí poradit se svým životem, jako někdo slabý, neodolný, neduživý či méněcenný. Jakákoliv spojitost s psychoterapií či nedejbože s psychiatrií rovná se pro některé lidi totální ztráta perspektivy, prestiže, společenského postavení, pracovního místa a bohužel i vlastní sebeúcty. Lidi si na mě ukazují prstem, známí vědí, že chodím ke cvokaři, domovnice o mě rozšiřuje po pavlači jedovaté pomluvy, že to nemám v hlavě v pořádku, ba co hůř – sám se utvrdím v tom, jaký asi musím být lůzr, když mám psychické potíže.  Kdo si zlomí femur, ten je bohatýr a hrdina, kdo má deprese, ten je blázen, to dá rozum.

V dobách, kdy jsem začínal pracovat na psychiatrii, ráčil-li můj drahý bratr zvědět, kterak se daří jeho plnorodému sourozenci, neváhal pozvednout telefonní aparát a žoviálně do něj zahlaholit: „Tak jak je mezi bláznama v blázinci?!“ Vtip je v tom, že v blázinci žádní blázni nejsou. V blázinci potkáte normální lidi, kteří měli v životní loterii tu smůlu, že si místo zlomené stehenní kosti vylosovali schizofrenii, úzkost, depresi nebo poruchu osobnosti a jejich životní příběhy tomu odpovídají. Podobně jako mohou některé běžně přijímané tělesné nemoci způsobovat zvýraznění některých standardních tělesných projevů, tak i duševní nemoci mohou způsobovat zvýraznění některých standardních psychických projevů. Rozdíl v tom není, ale pro laika to bude vždy obtížnější akceptovat. Stigmatizace lidí s psychickými problémy samozřejmě v jisté míře stále přetrvává a přetrvávat bude. Naštěstí se celospolečenský náhled stává pomalu laskavější, chápavější a osvícenější.

Příměrem s blázincem jsem, abych tak řekl, nabil poněkud těžší bombardu. Pokud bychom se vrátili k lehčím rážím, tj. k typickým klientům ambulantních psychoterapeutů, lze s uspokojením konstatovat, že drtivá většina těchto klientům se ke svým psychickým problémům je schopna buď okamžitě či postupně postavit zcela adekvátně pragmaticky. Mám problém, nevím si rady, jdu k odborníkovi, na problému pracujeme, je mi líp. Jak prosté, jak účinné. Lidé, kteří jsou schopni rozpoznat, že se ocitli v psychické nepohodě, z níž nedokážou aktuálně sami vystoupit, pročež vyhledají psychologa a podstoupí psychoterapii, mívají obvykle vyšší schopnost kreativní adaptace na prostředí. Díky psychoterapii jsou schopni na svých potížích pracovat, dokážou osobnostně růst a v důsledku toho bývají v životě spokojenější a šťastnější. Kromě toho, je to nezřídka dělá i úspěšnějšími. Proto se nebojte navštívit psychologa, nevrtá zuby, nekouše. Je to šance, jak změnit svůj život k lepšímu.

Sdílejte článek s přáteli:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *