17-10-2018 | Psychiatrie

Psychiatrické desatero: hospitalizace očima psychologa

Člověka může v životě potkat leccos. Existuje dokonce test, který dokáže tohle leccos změřit z hlediska stresové zátěže. Obsahuje rozmanité položky, které jsou různě bodově ohodnoceny. Vyplníte, co vás potkalo za posledního půlroku, a dozvíte se, zdali nejste náhodou v depresi. Najdete tu všechno možné od otěhotnění, ztráty partnera, práce, peněženky s doklady, zdraví, dobré pověsti, libida, až po svatbu, povýšení v práci, narozeninovou párty či odjezd na dovolenou.

Jakou míru stresové zátěže představuje hospitalizace na psychiatrii se však v tomto testu nedočtete. Protože hospitalizace sama o sobě ke zvýšení stresu může přispívat, uvádím v následujícím textu několik bodů, které mohou přispět k úspěšnému zvládnutí celé anabáze. Samozřejmě, že existují situace, kdy je psychiatrická hospitalizace samotná pro dotyčného dosti značnou úlevou, i tehdy se však vyplatí zásady zmíněné níže vzít na zřetel.

1. Mluvte s lékařem

Bod číslo jedna je jednoduchý jako facka. Když nebudete s vaším ošetřujícím psychiatrem mluvit, nemůže vás dost dobře léčit. Samozřejmě, že během hospitalizace budete opakovaně psychiatricky vyšetřeni, samozřejmě, že podstoupíte proceduru zvanou sejmutí anamnézy. Kromě toho je však nutné zvyknout si na průběžnou komunikaci s psychiatrem. Na psychiatrických odděleních bohužel není neobvyklé, že se pacient svého ošetřujícího lékaře bojí na cokoliv zeptat. Někteří pacienti se dokonce bojí zeptat i na to, kdo je jejich ošetřující lékař. Ti z pacientů, kteří jsou spíše úzkostnější, obvykle reagují ještě větším stažením a strachem z osoby lékaře, ti z pacientů, kteří jsou spíše dynamičtější, obvykle reagují hněvivým obviňováním zdravotnického systému (avšak pouze tehdy, je-li psychiatr z doslechu). Bůhví proč se to tak děje, možná je za tím vším všeobecný strach starší generace zeptat se na cokoliv? Zakořeněný strach z autority? Neotravuj pana doktora! Poslouchej pana učitele! Netuším. Co ale vím jistě je to, že psychiatr a pacient spolu musí komunikovat. Psychiatr potřebuje průběžné informace od pacienta k nastavení adekvátní léčby. Můj bývalý obvodní lékař míval na zdi velký nápis „Nebojte se s lékařem mluvit o poruchách erekce!“. Osvícený muž. Doporučuji instalovat na psychiatrická oddělení velké nápisy „Nebojte se s lékařem mluvit!“.

2. Mluvte s psychologem

Bod číslo dva je obdobný bodu předcházejícímu. Psycholog má na obecné psychiatrii obvykle dostupnější auru, někdy bývá pacienty považován za „hodného“ psychiatra. Jsou samozřejmě oddělení, kde je to naopak, psycholog provádějící skupinovou psychoterapii na oddělení pro léčbu závislostí bývá nezřídka vnímán podstatnou částí pacientů (či v počátcích léčby) téměř jako zlověstné vtělení samotného ďábla dštícího síru a pekelný smrad, zatímco psychiatr je zde všeobecně vítán jako vlídný strýček s kapsami naplněnými Ibalginem. Tak či tak, psycholog je zodpovědný za psychoterapeutickou část léčebného pobytu pacienta. Proto je vhodné zvyknout si na pravidelné setkávání s psychologem po čas hospitalizace. Stává se bohužel, že personální kapacity nejsou s to pokrýt potřeby celého oddělení. Psycholog na psychiatrickém oddělení obvykle po prostudování zdravotnické dokumentace a běžném kontaktu v rámci provozu oddělení sám iniciuje potřebné kroky k zahájení soustavné individuální psychoterapie. Motivovanější pacienti běžně vyjadřují svůj zájem o psychologické konzultace spontánně a to je jedině dobře. Mohou tak v zahájení psychoterapie v dobrém významu slova psychologa předběhnout. Léčebný postup na psychiatrii obvykle kombinuje psychofarmakologický a psychoterapeutický přístup, proto uvádím tyto dva body jako první.

3. Účastněte se programu, využijte služeb sociální pracovnice, peer konzultanta, arteterapeuta, ergoterapeuta atd.

Většina psychiatrických oddělení realizuje v průběhu dne vlastní program. Pokud není člověk automaticky zařazen do některé jeho části, je záhodno vydat se na průzkum na vlastní pěst a seznámit se s možnostmi, které jsou poskytovány přímo na oddělení. Obdobně tomu mívají psychiatrické nemocnice samostatné prostory, ve kterých každodenně probíhá ergoterapie, arteterapie, hipoterapie, muzikoterapie, biblioterapie, nejrůznější druhy pracovní terapie apod. Má-li pacient možnost v rámci režimu pohybovat se samostatně mimo oddělení, bývá návštěva těchto aktivit vítaným doplňkem léčebného plánu. O prospěšnosti zmíněných terapií toho bylo popsáno dosti. Navíc nejde jen o samotné dílčí aktivity jako takové, nýbrž každá z nich přináší také možnost setkání s ostatními pacienty, sdílení informací, zkušeností atd. Kromě toho do jisté míry též suplují každodenní režim pracujícího zdravého člověka a tím usnadňují opětovné zapojení po ukončení hospitalizace. Nezřídka bývá zvládání těchto aktivit používáno jako indikátor zlepšování zdravotního stavu pacienta.

4. Nechte se navštívit rodinou a přáteli, pokud to jde

Každé oddělení má definované návštěvní hodiny a je tudíž přístupné příbuzným či kamarádům hospitalizovaných lidí. Pravidelné návštěvy jsou pro nemocného důležitým zdrojem opory a v určitých fázích pobytu také zprostředkovávají kontakt s okolním světem. Tak to samozřejmě platí v běžných případech, pokud se člověk psychicky zhroutí ze své šílené psychopatické tety, která jej neúprosně pronásleduje, nezdá se být terapeuticky prospěšné se jí ještě nechat navštěvovat. Proto má pacient možnost upřesnit návštěvy kterých osob si přeje, a kterých nikoliv. Nežádoucí osoby pak nejsou vpuštěny na oddělení.

5. Neupadněte do naučené bezmocnosti

Naučená bezmocnost je fenomén popsaný zhruba před 40 lety jedním význačným americkým psychologem. Velice zjednodušeně řečeno jde o to, že pokud jsme vystaveni něčemu nepříjemnému a nemáme pocit, že to můžeme kontrolovat, upadneme do apatie a deprese. Autor této teorie, Martin Seligman, tato zjištění později porůznul reformuloval a rozpracovával, nicméně uvedený princip ve více či méně nedůležitých obměnách funguje a bývá často pozorovatelný u hospitalizovaných pacientů. Jde o to, jak celou situaci uchopit a zpracovat, zjednodušeně řečeno. Opět tím, kdo vám v takové situaci může být více než nápomocen je psycholog. Spolu můžete najít způsob, jak se k celé situaci postavit.

6. Spolupacienti – najděte si spřízněné duše

V lůžkovém psychiatrickém zařízení rozhodně nebudete osamoceně bloumat po poloprázdných chodbách, kde by bylo slyšet špendlík upadnout. Naopak, oddělení bude velmi pravděpodobně z velké části zaplněno dalšími lidmi. Co více, současný stav a koncepce psychatrické péče svědčí pro to, že i na vašem pokoji s vámi bude sdílet prostor a čas jeden či více souputníků. S čím bývá někdy obtížné se vyrovnat je situace, kdy člověku samotnému není dobře, psychika je rozbolavěná, zastřená, polámaná či jinak vychýlená z normálního stavu fungování a ještě k tomu se octne v relativně blízkém kontaktu s dalšími lidmi, kteří jsou na tom podobně a nezřídka ještě mnohem hůře. V takových chvílích bývá dobrým řešením přesunout svoji pozornost spíše k racionálnímu uchopení situace a pragmaticky brát to, co se děje kolem, jako důsledek projevu duševních nemocí. Samozřejmě není možné a ani vhodné se zcela izolovat od okolí, na druhou stranu bude-li člověk přehnaně prožívat příběhy ostatních spolupacientů, obvykle se tím jeho stav pouze zhorší. Jde o to, nenechat na sebe to, co se děje ostatním, příliš působit, nepustit si to příliš k tělu, abych tak řekl. Co je více potěšující je fakt, že na oddělení s vámi velmi pravděpodobně dříve či později bude někdo, komu se bude dít něco podobného jako vám anebo někdo, kdo vám prostě lidsky sedne. V takových spolupacientech lze najít mnoho důležité a cenné podpory, zároveň jakkoliv se to možná bude zdát nemožné, i vy můžete být někomu v takovém vztahu a situaci oporou, což bývá též posilující. Doporučení je tedy jednou větou – najít si na oddělení někoho s kým můžete mluvit, sdílet, povídat si, kamarádit se. Naopak to nejméně konstruktivní, co můžete obecně vzato udělat, je izolovat se od ostatních.

7. Udělejte si svůj čas pro sebe, bezpečné místo či pravidelné vycházky o samotě

Tento bod úzce souvisí s předcházejícím, jde o jakési vyrovnání. Stejně tak, jako je důležité nestranit se při hospitalizaci ostatních je důležité i vytvořit si dostatek času jen pro sebe, najít si prostor jen pro sebe, zkrátka mít možnost zalézt si a být jen sám se sebou. Takové chvilky obvykle pomáhají úspěšnému a plynulému zpracování celé situace i toho, co předcházelo hospitalizaci, člověk postupně tráví události poslední doby a získává novou perspektivu. V neposledné řadě si tyto události též odžívá, oplákává a tak dále. Forma může být libovolná, od zababušení se v posteli až po vycházku po okolí. Někdy může být těžké vytvořit si takovou chvilku intimity, neboť hospitalizace na psychiatrii může místy podezřele připomínat pionýrský tábor se všemi náležitostmi včetně nulového soukromí, nicméně rozhodně se toto úsilí vyplatí.

8. Ověřte si jaký je váš stav před propuštěním

Pokud se váš pobyt na psychiatrii chýlí ke konci, bývá dobré ověřit si jak jste na tom nějaký druhem aktivity simulujícím každodenní fungování v normálním životě. Většina psychiatrických lůžkových zařízení je nějakým způsobem napojena či přímo disponuje místy jako jsou nejrůznější pacientské kluby, kavárny, stacionáře apod. Zde bývá možné zapojit se do organizačních procedur, vést schůzky, starat se o program, přednášet ostatním, pořádat různé workshopy či jinak se starat o chod daných společností. Kromě ověření stavu bývá takovéto zapojení i vítanou možností, jak strávit zbytek času hospitalizace. Tradičním způsobem zkoušky aktuálního stavu je propustka přes noc, tedy dlouhá vycházka, při které opustíte zdravotnické zařízení a strávíte dva dny doma.

9. Pracujte na tom, aby přechod do normálního života byl plynulý, včetně následné péče po propuštění

Když scházíme z desátého patra paneláku, též neskáčeme dolů po mezipatrech jako Jean-Paul Belmondo či jiný kaskadérský bonvián, ale sestupujeme civilizovaně schod po schodu. Stejně tak se vyplatí postupovat, ukončuje-li člověk psychiatrickou hospitalizaci. Nemyslím tím, že je vhodné sejít po schodech k východu a odejít dveřmi namísto slaňování po prostěradle z třetího patra, čehož ostatně můžete být během hospitalizace svědky. Mám na mysli vytvořit si podmínky ukončení hospitalizace a následné péče tak, abych přechod do běžného života byl pokud možno plynulý. Dá se předpokládat (avšak nemusí to tak vždy být!), že strávím-li měsíc v pyžamu ve špitále, následující den s kravatou u krku při jednání zřejmě nebudu v takové formě, abych večer mohl oslavovat succes fee. Základem je samozřejmě ambulantní forma péče, tedy ambulantní psychiatr a ambulantní psycholog poskytující psychoterapii. Rozšířením může být spolupráce s některou s organizací poskytující úzce zaměřené formy pomoci, jako např. různé doléčovací skupiny, svépomocné skupiny, stacionáře apod. Využití těchto služeb obvykle přispívá k minimalizování pravděpodobnosti relapsu a opakované hospitalizace.

10. Nenechte se stigmatizovat

Stejně jako jakékoliv jiné zdravotní potíže, i ty z oboru psychiatrie a psychologie nebývají zpravidla něčím, co člověku přidá na sebevědomí. Nenechte se kýmkoliv a už vůbec ne sami sebou natlačit do role někoho, kdo je „blázen“, má „papíry na hlavu“ a podobné nesmysly. Zde je opět prostor pro pragmatismus, jedná se zkrátka o zdravotní potíže, tečka. Cítíte-li, že se u vás rozvíjí pocity méněcennosti kvůli tomu, že máte ve zdravotní dokumentaci některou z diagnoz začínající písmenem F (a koneckonců i jakýmkoliv jiným), je zcela namístě o tom hovořit s vaším lékařem či ještě lépe, obrátit se na vašeho psychologa.

Sdílejte článek s přáteli:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *