11-7-2017 | Psychoterapie

Každý psychoterapeut má zkušenost s klienty, kteří dorazí na úvodní sezení a pak již nikdy více nepřekročí práh jeho pracovny. Pokusím se poněkud rozvolněně, jak je ostatně mým zvykem, shrnout případy, kdy se tak děje, a nádavkem k tomu připojit nějaká svá moudra. Činím tak z nedostatku jiné činnosti a též proto, že se při své praxi setkávám jak s takovými klienty, jejichž motivace se různí, tak s psychology, kteří k tomuto fenoménu zastávají rozličné postoje.

Není neobvyklé, že na prvním sezení klient záhy sezná, že tento určitý design psychoterapie pro něj není ten pravý. Důvodem mu k tomu mohou být kupříkladu psychologovy metody (příliš náročné, příliš nenáročné), osobnost (prostě mu nevyhovuje jako člověk), pohlaví (uvědomí si, že potřebuje pracovat se ženou, nikoliv s mužem), místo (musí dvě hodiny dojíždět, aby se k psychologovi vůbec dostal), atmosféra (příliš žoviální, příliš upjatá), pracovna (v duchu lovecké jurty či naopak sterilní nemocniční interiér) apod. Tyto nesoulady jsou veskrze běžné. Pokud se náhodou rozhodujete vstoupit do psychoterapie a ocitnete-li se v podobné situaci – tedy bude-li vám dotyčný psycholog z jakéhokoliv důvodu nevyhovovat – doporučil bych vám tuto skutečnost poctivě prozkoumat. Všichni lidé mají tendenci opakovat zažité vzorce jednání, prožívání a myšlení, proto je možné, že podobné rozhodnutí spadá do širšího rámce maladaptivního procesu, který vás psychoterapii paradoxně donutil vyhledat – i následně ledva započala, opustit. Není to však bezpodmínečně nutné. Na tento proces byste měli v dobré psychoterapii zákonitě tak jako tak narazit. Nemusíte tedy mít obavu z toho, že vám něco uteče. Můžete si nicméně ušetřit něco času.

Méně obvyklé jsou ty chvíle, kdy klient nevyhovuje psychologovi. Většina psychologů má relativně zvýšenou míru tolerance k jiným osobám. Na rozdíl od ostatních profesí, kde se tráví hodně času v kontaktu s ostatními lidmi (typický povzdech – no to víte, práce s lidma), pracuje psycholog přímo s lidskými bytostmi jak takovými. Díky tomu jednoduše bývá zvyklý na širší spektrum lidských projevů. Může se nicméně přihodit, že psychologovi do pracovny vkráčí klient, jehož nebude moci vystát. Psycholog, ač se to na první pohled někdy nemusí tak zdát, je také jenom člověk. Takže mu prostě někdo není sympatický, někdo ho štve, někdo se mu nelíbí a tak podobně. Mechanismus, na který jsem upozorňoval v opačném případě – tedy není-li klient spokojen s psychologem, platí i zde: je dost dobře pravděpodobné, že klient psychologovi vadí, neboť v něm obrazně řečeno zapíná některou komponentu psychologova osobního životního procesu. Například má-li psycholog dominantní matku, která na něj často nespravedlivě křičela, když byl malý, může v něm přicházející klientka ve starším věku, dejme tomu manažerka od rány zvyklá vydávat rozkazy, vyvolávat natolik nepříjemné či zahlcující emoce, že musí věnovat většinu svojí kapacity na to, aby dotyčné dámě dokázal vůbec čelit, natožpak aby byl schopen poskytnout jí své služby v náležité kvalitě, jako když se cítí v pohodě a fit. Psychologové jsou samozřejmě na tyto situace trénovaní díky psychoterapeutickým výcvikům a osobní dlouhodobé psychoterapii, kterou by měli čas od času sami podstupovat, event. mohou takovéto náročné případy konzultovat se supervizorem. Na druhou stranu nikdo není stoprocentní a věřte tomu, že vždy se najde někdo, kdo je schopen něco takového ve vás spustit. Stejně jako v opačném gardu je tedy naprosto v pořádku, když psycholog odmítne s klientem pracovat a doporučí mu někoho z kolegů.

Zmizelý klient

Nedávno jsem se dočetl v jedné psychoterapeutické publikaci, že psycholog by měl mít pochopení i pro tzv. zmizelého klienta. To je případ, kdy klient dojde či dochází na sezení a náhle bez udání důvodu či bez jakéhokoliv náznaku prostě zmizí a už se víckrát neobjeví. Pokud mohu mluvit za sebe, pak si říkám, že takové pochopené mám: přesvědčil jsem se o tom, že v životě mohou nastat chvíle ať už neočekávatelné, nezvladatelné či jakkoliv jinak přesahující možnosti jedince, že zkrátka není možné zareagovat jinak. Druhým dechem bych však rád dodal, že tyto chvíle obvykle netrvají věčně, a že poté, co se přeženou, obvykle člověk opětovně nabude volných rukou a může tedy o sobě dát alespoň nějakou zprávu. Třetím dechem budu vědomě konzervativně a moralisticky žehrat na svou zkušenost. Byl jsem vychován ve světě, kdy dané slovo platí a kdy daný slib zavazuje. Myslím to zcela bez patosu poetických výšin, kam by taková fráze mohla dosáhnout a zůstávám zcela při zemi, při drobných záležitostech každodennosti: když řeknu, že něco udělám nebo že někam přijdu, pak to udělám a přijdu tam a pokud to nemohu splnit, dám co nejdříve vědět, že nemohu. Ke svému překvapení jsem zjistil, že mnoho lidí, byť mnohem starších nežli já (starší jsou přece moudří… nebo ne?), funguje zcela v jiném módu. Stalo se mi např., že jsem si domluvil na sezení s klientem další konzultaci, na kterou však klient nedorazil. Když jsem mu následně volal, obořil se na mě, že ústní domluva přece není platná, protože schůzku nepotvrdil esemeskou v mezičase. Proto vždy říkám svým klientům – komunikujme spolu. Nejhorší, co může člověk druhému udělat je ignorovat ho. Ignoruje se stalker, který vás pronásleduje, nikoliv partner, kolega, spolupracovník nebo kamarád.

Motor psychoterapie je samozřejmě motivace klienta. Psychoterapie je náročná, často může být i vleklá a jako taková bývá vystavena opakovanému přezkoumávání ze strany klienta. Stojí mi to za to? Dává mi to něco? Jak dlouho to ještě bude trvat, než se budu zase cítit fajn? Dobré je tyto otázky přinášet i do psychoterapie samotné a konzultovat je přímo na sezeních s psychologem. Nepřekvapí zkušenost, že největší šance na úspěch má ten klient, který opravdu vnitřně chce sám od sebe do terapie chodit, neboť na sobě chce pracovat. Nejhorší šance na úspěch pak má někdo, kdo je na terapii dotažen (partnerkou, maminkou, zkrátka někým) za pačesy pod pohrůžkou (rozejdu se s tebou, vyhodíme tě na ulici atd.).

Poblábolíme, zkasírujem.

Někteří psychologové zastávají k prvnímu sezení poměrně striktní, někdy až překvapivé názory. Např. že úkolem psychologa na prvním sezení je přesvědčit klienta k tomu, aby chodil na terapii. Osobně se s tímto názorem neztotožňuji, neboť mám za to, že psycholog není prohnaný podomní prodejce, jehož posláním je vnutit člověku nový předražený lux či nerez sadu nádobí z Rakous. Cynik by mohl podotknout, že je přece prima, když pakost přijde zas, něco poblábolíme, pak ho zkasírujem a je vyděláno. Psychoterapie – a především soukromá – má samozřejmě i aspekt obchodní, leč skromně se domnívám, že není primárně byznysem. Více či méně skryté persuasio často působí na mnohé lidi spíše odpudivě. Vzhledem k výše řečenému je též šance na úspěšnou terapii vyšší, je-li k ní klient vnitřně motivován a nikoliv přesvědčován kýmsi v roli experta. Je potřeba ponechat trochu místa pro svobodnou volbu, není-liž pravda?

Další z přístupů psychologů, jež mohou klienta odradit na prvním sezení, může být přílišné rozpliznutí v tom, co vlastně klienta přivádí. Někteří psychologové tomu věnují celou první hodinu s tím, že zvídavě dopodrobna zjišťují všechny možné okolnosti či očekávání klienta, jeho psychoterapeutickou historii atp. a na „reálnou“ psychoterapeutickou práci již nezbude čas. Někteří psychologové zase dávají přednost tomu, že první sezení v jejich režii slouží jako jakási degustace psychoterapie. Té je opět věnována celá první hodina a na ujasnění faktů, jež by např. mohly přispět k tomu, zda je psychoterapie pro klienta vhodná, nezbude čas. Též lpění na direktivním rigidním postupu nalinkovaném dle psychologické učebnice, ve kterém jest záhodno ponejprve sebrati důslednou anamnézu, může u slabších klientských povah vyvolat jistou nevolnost. Přichází-li nic netušící klient s nadějí, že se konečně někomu svěří se svým trápením, načež dotyčný odmítá cokoliv slyšet a zarputile z něj mámí kolikže to bylo dědečkovi roků, když se utopil v rybníce cestou z krčmy, nemusí to předznamenávat začátek plodné spolupráce. Univerzální recept samozřejmě neexistuje, ale selský rozum napovídá, že na prvním sezení je dobré promluvit si o tom, co klienta přivedlo, pokusit se identifikovat zakázku, zlehka na ní již začít pracovat, říct si, co se s tím vším asi dá dělat a dohodnout jasné, byť hrubé obrysy psychoterapeutického kontraktu včetně základní organizační domluvy.

Klienti, kteří ukončí psychoterapii po prvním sezení, byli, jsou a budou. Pokud tyto plané řádky pomohou někomu v tom, aby v terapii úspěšně setrval oproti prvnímu dojmu i nadále, čímž u něj dojde k vyřešení nějakého problému, nárůstu životní spokojenosti či podobné bohulibé změně, pak jen dobře.