27-5-2017 | Psychologie, Psychoterapie

Úzkost je zcela přirozená normální reakce, jež má za následek zvýšení psychické a tělesné aktivace. V cizojazyčné literatuře se hovoří o míře tzv. „arousal“, neboli vzrušení. Nejedná se ovšem o vzrušení sexuální, jak by se mohlo dle použitého výrazu na první pohled jevit, nýbrž o vzrušení nespecifické, které má za úkol připravit jedince k akci. Přece jen, u málokterého turisty či houbaře dochází poté, co stane tváří v tvář medvědovi hnědému, k erekci.

Toto nespecifické vzrušení se v rovině psychické projevuje psychickým nabuzením, zvýšenou ostražitostí, zvýšenou koncentrací pozornosti na podněty vystupující z percepčního pole. V rovině tělesné pak zvýšenou srdeční činností, vyšším tlakem krve, větším prokrvením kosterního svalstva. Co to celé dohromady znamená: organismus je v pohotovosti. Z evolučního hlediska je tělo připraveno ke třem základním reakcím: bojovat, utéct či zmrznout (fight, flight, freeze).

Potíž nastává tehdy, dochází-li k vytvoření automatismu a člověk si zvyká reagovat tímto způsobem. To vše se děje velice snadno a velice nenápadně, a vždy to kopíruje základní setting psychiky daného člověka. Tak se stane, že přepracovaný manažer na psychoterapeutickém sezení zjišťuje, že je celou dobu ve svalovém napětí, nejde mu relaxovat, je podrážděný a pilule na vysoký tlak nepomáhají. Adekvátní přirozená úzkostná reakce se vtiskla do jeho psychiky natolik, že si jí např. díky své přebujelé výkonové potřebě naprosto nevšiml, automaticky ji zavzal do svých stereotypů a hle: problém je na světě – úzkost se stala nevítaným přítelem, který ho doprovází na každém kroku jako stín, a to i v situacích, kdy není potřeba ani zmrznout, ani utéct, ani bojovat s medvědem, se šéfem, s kolegy či se zákazníky.

Zákeřné na úzkosti je to, že přichází často zcela neočekávaně, dalo by se snad říci, že až zlomyslně nepředvídatelně. Člověk by se rád po náročném dni v práci poválel na gauči s lahváčem a najednou prásk! Stáhne se krk, člověku se udělá zle, začne být dýchavičný jako psisko, mysl zachvátí panika – pomoc, umírám, rychle zavolejte eRZetu! Poznáváte panickou ataku? Byť se jedná o velice, velice nepříjemný úzkostný stav, z psychopatologického hlediska vlastně není až tak závažný. Naštěstí. Panická ataka ovšem nemusí přijít jen ve chvílích klidu a míru. Zcela bezostyšně může člověka zachvátit v prekérní situaci, kdy se stává skutečně život ohrožující: v odpolední špičce na magistrále, při neděli u cirgulárky nebo ve fabrice u lisu.

Další nepříjemná vlastnost úzkosti spočívá v její tendenci prorůstat vědomím. Pokud je úzkost zaměřená určitým směrem, např. při agorafobii, kdy se projevuje strachem z otevřených prostranství, může se stát, že člověk nezažívá nepříjemné pocity až ve chvíli, kdy se octne uprostřed Piazza San Pietro, nýbrž již při cestě tam nebo dokonce při pouhé představě své maličkosti hledící na tamní baziliku. V takovém případě hovoříme o anticipační úzkosti. Ta obvykle progreduje i do stavu, kdy má postižený úzkost z toho, že bude mít úzkost.

Jakoby to nestačilo, má úzkost poměrně zákeřnou vlastnost se po čase transformovat z jedné podoby do druhé. To je vlastnost, která může během psychoterapie svést k falešně optimistickému závěru. Hurá, přestal jste se bát jezdit autobusem, rozplývá se psycholog, hurá, přestal jsem se bát jezdit autobusem, raduje se klient. Za tři neděle klient zjistí, že nemůže přejít přes vozovku.

Úzkost je základní komponentou všech úzkostných poruch, kupodivu. Vyskytuje se tedy zejména u již zmiňované agorafobie, sociální fobie, panické ataky, generalizované úzkostné poruše, ale i u obsedantně-kompulzivní poruchy, reakcích na stres, konverzních či somatoformních poruch.  V běžném životě se zbytnělá úzkostná reakce může projevovat např. jako úzkost ze ztráty něčeho či někoho, úzkost z blízkosti, úzkost z lásky a sexuality atd. Obvykle také bývá prožívání zbytnělé úzkosti spojeno s tématy nejistoty, napětí, bezmocnosti, méněcennosti anebo vyhýbání se.

Úzkost je, jak jsem již naznačil, zcela přirozeným prožitkem. Ze všech možný emocí a prožitků disponuje obrovským formujícím potenciálem, možná největším, který v lidské psychice existuje. Člověk se přirozeně (a nevědomě) snaží o to, aby žil v příjemném prostředí a v příjemné náladě. Úzkost je něco, co tuto idylku velice snadno naruší a ohrozí. Proto na drtivou většinu prožívaných úzkostí máme tendenci reagovat nejrůznějšími obranami, a to od tzv. bazálních úzkostí (např. existenciální – strach ze smrti apod.) až po ty relativně méně zásadní úzkosti z každodenního života (strach z kritiky atd.). O obranách, které automaticky používáme k tomu, abychom těmto úzkostem čelili a nerozpadli se, toho bylo pojednáno přehršel. Ano, to jsou ty slavné obranné mechanismy (a samozřejmě nejen ty), o kterých psala mladá paní Freudová. Projekce, sublimace, regrese, reaktivní výtvor – to jsou pojmy známé již nejen psychologům a psychoterapeutům, ale pomalu i širší osvícené veřejnosti.

Způsobů, kterak se s úzkostí vypořádat, je mnoho. Je na psychologovi, který psychoterapii z odborného hlediska „určuje“, aby rozhodl na základě analýzy klinického rozboru individuální psychopatologie daného klienta, kterou formu práce s úzkostí zvolí. To je zcela zásadní rozhodnutí, k němuž je zapotřebí jak erudice, tak zkušenost. Vynikajícími psychoterapeutickými metodami disponuje psychoterapeutický styl zvaný kognitivně-behaviorální psychoterapie. Pomocí těchto psychologických metod je možno klientovi poměrně rychle ulevit. Samozřejmě i další psychoterapeutické směry mají efektivní nástroje, jak s úzkostí zatočit, neboť s úzkostí klienta je psycholog konfrontován takřka neustále.

Co se ukazuje jako velmi účinné, je přistoupit k úzkosti v rámci postoje, který jsem již dvakrát zlehka nastínil: úzkost je přirozená součást prožívání. Není to vlastně něco cizího smrdutého, do čeho jste šlápli na ulici za parného letního dne, a co vám teď smrdí pod nosem a otravuje život. Je to součást vaší psychiky, svým způsobem jste vy vaší úzkostí. Úzkost není mentálně retardovaná, chová se jednoduše a racionálně, i když vypadá složitě a iracionálně. Proto ji dobrý psycholog s klientem sleduje a analyzuje, aby pochopili, čemu tato úzkost slouží, v čem klienta brzdí, co mu znemožňuje, v čem ho podporuje, co z ní klient těží, kdo nebo co má vlastně z této úzkosti prospěch. Odpovědi na tyto otázky jsou obvykle mnohovrstevné a je zapotřebí se jimi v psychoterapii prokousat.

Úzkost tedy není něco, čeho se potřebujeme nutně zcela zbavit anebo hůř, nad čím přivřít oči. Úzkost je vynikající vodítko, jakýsi kompas, který vás může dovést více k sobě samotnému, ukázat vám po cestě mnoho důležitých věcí z vašeho života a paradoxně, pokud svoji úzkost nebudete chtít ignorovat, vám může pomoct neuvěřitelně zlepšit život.  Konfrontace s úzkostí poměrně snadno ukazuje, co je potřeba v životě změnit, na čem je třeba pracovat. Pracovat jde na všem, a pokud to vede ke zlepšení životní spokojenosti a pohody, není nad čím váhat. Alespoň by se to tak dalo říct.

Fakt je, že čelit svým úzkostem je velice náročné a proto neuškodí, když vás provází někdo, kdo ví, jak úzkost funguje. V ideálním případě je to psycholog během psychoterapie. Čelit úzkosti můžete samozřejmě i bez psychologa a bez psychoterapie. Vždy to ale bude znamenat, že se budete muset snažit a že se nadřete. Výsledek za to nicméně 100% stojí. V běžném životě se přece také snažíte a mnohdy se nadřete: každý den v práci, po práci v posilovně, o víkendu na chalupě atd. Mnohdy se však člověk snaží a dře na nesprávném místě a z nesprávných důvodů, výsledek pak tomu odpovídá: sedřeme se v práci, kterou nesnášíme, sedřeme se v posilovně, kterou z duše nenávidíme, sedřeme se na chalupě, kam vlastně nejezdíme rádi. Proto stojí za to se zastavit a zkusit svou energii, snahu, píli a odvahu nasměrovat tam, kde je jí nejvíce třeba, tam, kde může být ze všech představitelných míst nejefektivnější, tam, kde může nejvíce podpořit vaši spokojenost a pohodu – do vás samotných.